František Jaich začal už v 50. letech minulého století u svého rodinného domku v Hynčicích na Bruntálsku vytvářet betonové sochy a je mezi nimi i několik dinosaurů – větších než rodinný domek samotný.
František Jaich nazval svůj park Eldorádo. Dostat se tam není úplně jednoduché. Otevřeno je jen v sobotu od 9 do 13 hodin (a stojí za to si konkrétní den předem ověřit v infocentru Krnov) a Hynčice u Města Albrechtic neleží zrovna uprostřed naší vlasti. Naopak, třeba z Prahy tam trvá cesta přes Bruntál asi pět hodin.
Největší je pakůň
Jaich byl obdivovatelem malíře pravěku Zdeňka Buriana a ten prý několikrát zdejší zahradu se sochami i navštívil. Přesto jako první vytvořil sochu bohyně Diany. „Diana se psem byla vůbec první socha. Vznikla v roce 1954, “ povídá mi Jaichův příbuzný, který tam dnes provází a za vstup vybírá dobrovolný příspěvek.
Soch různé velikosti tu najdete asi sto. Největší exemplář je třetihorní savec, vysoký několik metrů, kterého tvůrce nazval „pakoněm“. V době mé návštěvy se o šedivé betonové zvíře opíral žebřík a obklopovalo ho lešení, protože nátěr soch je potřeba občas obnovit.
Zpočátku to Eldorádo nemělo snadné. Jak mi říkal průvodce, nahá Diana tak pohoršovala kolemjdoucí, že musela být uklizena do zadní části zahrady, kde je i nyní.
Hynčický park ale nijak nekomercionalizoval a pořád má atmosféru soukromé zahrady, kde si připadám jako návštěvník rodiny. Paní kolem mě nese mísu se zeleninou do pergoly a pán mě posílá na obhlídku zdejší „říše“. Vidím dva roztomilé neandertálce, jednoho dokonce s banánem a nad nimi vykukuje červený ještěr.
„Dědeček přišel na optimální směs betonu a štěrku, aby se mu směs neroztekla, ale aby také netuhla hned, a mohl sochy modelovat,“ říká novodobý majitel atrakce. Soch, včetně těch malých, je tu více než sto a dnes už přibývají spíš jen ty menší.
Jdu dál a míjím dva obrovské dinosaury, kteří na sebe koukají, jako by se právě mělo schylovat k jejich boji. Je to výjev jak z filmu Cesta do pravěku. Jak jsem si našel, měli by to být iguanodon a tyranosaurus. Oni ale i ti ještěři jsou takoví pohádkově bodří, rozhodně se nedá říct, že by se autor přísně držel jejich anatomie.
Eldorádo má i svou pohádkovou část, protože pan tvůrce měl kromě pravěku rád i pohádky. Z jeskyně tu například kouká Rumcajs se svou rodinkou a zahradní domek skrývá Sněhurku a sedm trpaslíků. Ano, ta pohádková část už má spíš trochu poetiku sádrových trpaslíků, a trochu i jejich kýčovitost, ale celkově je první český dinopark muže, který zemřel v roce 1987, dokonale roztomilý.
Zeptal jsem se tu na leccos. Třeba kolik lidí sem denně chodí. Prý jsem dneska byl druhý návštěvník, takže je to svým způsobem pořád exkluzivní místo. Ale trochu si vyčítám, že jsem se víc neptal na to, proč vlastně lidový umělec měl tak silnou touhou přetavit lásku k pravěku v založení této trochu zvláštní zoo.
Dvojrozhledna
Když už někdo zavítá do tak odlehlého kraje, stojí za to se tam zdržet. Jen pár kilometrů od dinosaurů stojí u Města Albrechtice nejpodivnější rozhledna na Moravě.
Proč jsou ty věže dvě, když by stačila jedna? Věže jsou spojené ve výšce 25 metrů dlouhým můstkem. Celá stavba na Hraničním vrchu vznikla tak, že původní nepotřebné stožáry mobilního operátora obec odkoupila, opravila a propojila. Dvojrozhledna se nakonec otevřela v roce 2009.
Procházím skrz dětské hřiště s dřevěnými dráčky a stoupám nahoru. Schody vedou jen na severní z obou věží. Atrakce je přístupná nonstop a zadarmo. Jsem nahoře, a musím říct, že dvě věže smysl mají. Ne že by z každé byl jiný rozhled, ale přebíhat po můstku a fotit se na něm je fakt legrace. Navíc je vlastně nahoře větší kapacita lidí.
Rozhled je úžasný. Vidím Lysou horu, která je na úplně opačném konci Moravskoslezského kraje. Vidím do Polska, které začíná dole pod kopcem, a mám pocit, že rovina přede mnou je nekonečná a že vidím až k moři. A vidím i směrem k Osoblaze.
Osoblaha neboli Hotzenplotz
Do Osoblahy se jezdí kvůli tomu pocit odlehlosti. Stačí se podívat na mapu, kde se toto městečko nachází. Osoblaha je postrachem internetových vyhledávačů nejrychlejšího spojení a symbol konce. Nebo možná taky začátku, protože podle některých pramenů (jak zdůrazňoval pán ve zdejším infocentru) to byla v dnešním Česku první osvobozená obec od nacistů na konci druhé světové války.
A dnes? On už i ten příjezd je stylový, protože sem vede jediná úzkokolejka Českých drah, která se používá pro zcela běžný provoz. Já měl tedy zrovna smůlu na náhradní autobusovou dopravu, která mě vysadila u cedule.
Ušel jsem pár desítek metrů a kromě vyloučené lokality spatřil na křižovatce na malé vyvýšenině čtyřkolové dělo. Zdejší docela známý artefakt upomíná právě na ty válečné doby. Vedle je válečný pomník z kamene, kde ještě zůstala pěticípá hvězda, a hospoda s trefným názvem Nostalgie. Ale nostalgická je celá Osoblaha, kde padlo při bombardování 90 procent budov. Všude tu trčí cedule s historickými fotkami, jak to či ono prostranství s paneláky vypadalo za zlatých časů před válkou. Z nich ještě zbyla litinová kašna na náměstí, abych byl úplný.
Téměř neuvěřitelný (i tím, že se zachoval) je zdejší židovský hřbitov ze 17. století se sněhobílými náhrobky a ojedinělou sbírkou různých symbolů vedle hebrejského písma – například kotvou, sepjatýma rukama, nebo Davidovou hvězdou.
Docela mě překvapilo, že Osoblaha má infocentrum a v něm spoustu suvenýrů a ochotného pracovníka. S turisty tu očividně počítají. Samozřejmě mi vrtalo hlavou i zvláštní jméno. Klíčem k němu je německý název města Hotzenplotz, od kterého se Osoblaha odvozuje. Nejspíš je to Holzen Platz – lesnaté místo.