Trhové Sviny leží na jihu Čech a na první pohled je to malebné město s výrazným kostelem a několika historickými stavbami na náměstí a v okolí.
Stejně kontroverzní jako název lokality je i zdejší nejznámější rodák – protektorátní prezident Emil Hácha. Přiznám se, že úplně na začátku mě překvapilo, že se tento pán připomíná, ale jak se píše na pamětní desce na jeho rodném domě „snažil se o zachování české národní svébytnosti“.
Na tabulích naučné stezky zde provází turisty kreslená postavička „prasátka Svinátka“ a mě dovedla i k místnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie, který má obrannou věž a připomíná opevněné kostely na jihu Moravy. Krásná je i zdejší Jirsíkova ulička s prampouchy, která vede od náměstí. Ale ano, jsem tu ve skutečnosti kvůli něčemu jinému.
Infocentrum už mělo zavřeno, tak jsem se nenápadně ptal v pekařství, když jsem si kupoval koláč: „Jak se vlastně správně nazývá obyvatel Trhových Svinů?“
„To jste mě zaskočil. No asi trhosvinský občan. Ale lidi si tady říkají i prostě sviňáci,“ smála se prodavačka. A je to venku, já to tušil. I když jsem si předtím vážně myslel, že ten obyvatel bude „trhový sviňan“.
Zkusil jsem to ještě e-mailem na radnici a přišla mi vyčerpávající odpověď „Odpověď na váš dotaz není jednoduchá. V jednotném čísle používáme opis, protože i když je výraz jazykově správně, zní divně. Dle Aleny Polívkové a publikace Naše místní jména a jak jich užívat, je správný tvar jak trhovosvinenský tak trhosvinenský,“ psala mi Šárka Floderová, vedoucí místního Kulturního a informačního centra.
Romantická kostelní ulička v Trhových Svinech
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Trhových Svinech má obrannou věž.
Zkusil jsem to ještě jinak a zavolal naší korektorce, která dohlíží na jazykovou správnost v článcích MF DNES. Chvíli listovala encyklopediemi a nakonec došla k závěru, že Trhové Sviny patří mezi města, kde se používá jen adjektivum – něco jako mariánskolázenští. Je pravda, že Mariánský Lázeňák se také nepoužívá. No, ještě štěstí, že jsem Pražák.
Když už jsme ovšem v tomhle kraji, doporučím vám ještě jedno skvělé místo v okolí Trhových Svinů – asi 14 kilometrů vzdálené Nové Hrady. Tady už se radši nebudu ptát, jak se jmenuje správně obyvatel Nových Hradů, ale vyrazím rovnou na hrad.
Hurá do příkopu
Státní hrad Nové Hrady nabízí nově jako jeden okruh i prohlídku 13 metrů hlubokého příkopu. Nemohl jsem si ji nechat ujít a tak jsme s paní průvodkyní sestoupili po kamenném schodišti a obešli hrad. „Okruh“ je to doslova. Měří 300 metrů, přičemž příkop nebyl nikdy naplněn vodou. Letákem slibovanou kamennou hlavu rytíře vsazenou do zdi jsme bohužel nenašli. Ale i tak jsem si užil úhel pohledu, jaký na jiných hradech mají jen ti medvědi, kteří příkopy zpravidla obývají. Nicméně mě průvodkyně varovala, že „minulej tejden spadla do příkopu holka a zabila se“. To je mi líto.
Okruh příkopem je turistickou novinkou na Nových Hradech a raritou na českých památkách.
Pevnost na úpatí Novohradských hor je raritní i tím, že jde o průchozí hrad. Jednou branou vjedete, naproti vyjedete. Procházela tudy totiž obchodní stezka. Belgický rod Buquoyů hrad získal jako konfiskát po Bílé hoře a dokonce tam vystavují dva 402 let staré zarámované prapory (nebo spíš jeden a půl praporu) z této bitvy.
Viděl jsem i sloní nohu, trofej z cest jednoho Buquoye, která sloužila jako schránka a nějakým řízením osudu byla ve 20. století inventářem místní školy. „Ředitel do ní dával předměty zabavené žákům během roku při hodině a i moje šéfová si tam na konci roku něco hledala,“ vyprávěl průvodce. A unikátem je i buquoyské černé sklo, vystavené ve věži, které dnes nedokáže nikdo vyrobit.
Příkop na Nových Hradech je hluboký 16 metrů.
Svérázný průvodce během prohlídky řekl, že by byl rád, kdybychom si „z hradu odnesli aspoň tři jména“. Tak jsem si je kromě pohlednic odnesl: Marie Magdalena Buquoyová (první na hradě), Jan Nepomuk Buquoy (mecenáš) a Karel Jiří Buquoy (cestovatel). A jako bonus, Karel Bonaventura Buquoy, který vyhrál na Bílé hoře a získal Nové Hrady. Ale toho jsme neměli povinného.
Vodopád v Terčině údolí
Někdy je potřeba přírodě pomoct, aby to vypadalo lépe. To si vždycky říkám, když vidím nějaký umělý vodopád. V Česku jsem už kdysi dávno jako dítě viděl umělý vodopád se stavidlem, který spouštěli převozníci v soutěskách ve Hřensku. Další umělý vodopád je ale v Terčině údolí na kraji Nových Hradů.
Místo je pojmenováno je po šlechtičně Terezii Buquoyové, která tam i žila v takzvaném Modrém domě a která se o park v 18. století zasloužila. Obešel jsem tam i lázně, švýcarskou chatu, či empírovou bránu jak do Versailles. Dnes by si taková sestava vysloužila obžalobu z kýče. Na fotkách se Terčino údolí pozná podle charakteristických mostů s bílým dřevěným zábradlím, kterých v něm vede přes řeku Stropnici šest.
Na konci údolí stojí tvrz Cuknštejn, která se k romantickým stavbičkám přimotala jaksi omylem. Není žádnou nápodobou, ale poctivou pozdní gotikou. Dnes je to vlastně „zlatý hřeb procházky“, přestože v dobách výstavby parku to byla pouhá ubytovna pro personál panství. K půvabu Terčina údolí přispívá i hezky zvolené jméno lokality. Zvlášť ta zdrobnělina „Terka“ je podle mě novodobá a trochu rošťácká.