Trošku s nedůvěrou přijíždíme vesničkou Cógolo do bočního údolí Val di Sole, do méně známého střediska Pejo, které má i po loňském rozšíření jen 18 kilometrů sjezdovek. Starému centru dominují venkovské domy se zaoblenými okny a venkovními dřevěnými schodišti.
Před vjezdem do lyžařského areálu míjíme modernější lázeňské domy, právě procházející velkou rekonstrukcí. A pak už se sedačkovou lanovkou vyvážíme do mezistanice ve výšce 2 000 metrů.
Panenská krajina
Příroda kolem nás je nedotčená, panenská, divoká. Moc lidí sem v posledních letech nejezdilo, přestože Pejo je vlastně nejstarším turistickým místem Val di Sole. Už od poloviny 17. století je proslulé svými minerálními prameny s vysokým obsahem železa. Právě tady, pod třítisícovými štíty severoitalského pohoří Brenta a Ortlerských Alp, vyvěrá z hlubin země minerálka Pejo Fonte, oblíbená v celé Itálii, podobně jako je v Česku rozšířená třeba Mattoni či ve Francii voda Evian.
Dolomity, Pejo |
I lyžovat se tu začalo nejdřív. Jenže pak lavina zničila část lanovek a v blízkosti Peja se rozrostly lyžařské ráje jako např. Folgarida-Marilleva, Passo Tonale či Madonna di Campiglio. Právě v jejich stínu se stalo Pejo pro lyžaře se svými původně čtrnácti kilometry sjezdovek trochu nudným místem. Teď k nim vytváří půvabné doplnění spojené s vysokohorským lyžováním. A také s relaxem v lázních.
Probuzení alpského trpaslíka
V současnosti získalo Pejo, tento trpaslík alpských středisek, pro lyžaře svůj půvab díky nové gondole, která končí pod příkrými srázy skalnaté hory Punta di Taviela (3 611 m). A to je senzace, protože není v Dolomitech mnoho míst, kde by se lyžovalo až do tří tisíc metrů.
Tip na dovolenouDovolená.iDNES.cz, snadná cesta k Vaší dovolené v Italských dolomitech. Vybírejte a vyrazit můžete ještě dnes. |
Z nejvyšší stanice lanovky vede až do údolí dlouhý sjezd s převýšením 1 600 metrů! Před námi září bílé štíty pohoří Brenta a divoké strže národního parku Stelvio, který láká na svou nedotčenou krajinu hlavně skialpinisty.
Ale i v Peju kolem sjezdovek je cítit atmosféra klidu a pohody, kterou už v žádných superstřediscích člověk neprožije – jedině snad pokud se čerti žení a nikdo nevyleze z hotelu. Naopak v Peju je běžné, že se na lesních sjezdovkách uprostřed kopce člověk najednou ocitne úplně sám.
Užíváme si pocit, že sjezdovka patří jen nám. Pouze stopy rolby a vytyčená trať mezi barevnými tyčemi nás ubezpečují, že jsme stále na dotek civilizace.
Rifugio Doss dei Gembri
Skvělý umrzlý sníh
Může se hoditNejrychlejší cesta je přes Mnichov, Innsbruck a Bolzano. Nad Trentem odbočíte z dálnice na odbočce Mezzocorona a projedete údolím Val di Sole až do Peja. Z Prahy je to 775 km, necelých 8 hodin pohodlné jízdy. |
Dobře upravená červená sjezdovka prochází kolem malebné restauračky Rifugio Doss dei Gembri, kde se na sluníčku ve výšce 2 000 metrů opaluje pár hostů. Dáváme si polévku, těstoviny s houbičkami, lahodnou grappu, kávu (v Itálii po obědě už bez mléka) a brzy jdeme zase jezdit.
Prudká černá trať padá až do Peja (1 400 metrů). Nad lesními sjezdovkami funguje ještě dalších pár vleků, vybočujících do postranních svahů. Lyžujeme vysoko. Všude je báječný umrzlý sníh, který ani sluneční paprsky v pozdním odpoledni neroztaví do břečkovité kaše.
Večer už lanovka nejezdí. Do vysokohorské restaurace Rifugio Scoiattolo v mezistanici nás veze rolba. Uvnitř je hospůdka, vymalovaná jako ze starých časů. V rohu praská krb, servírky pobíhají v krojích. Jen místo lidové hudby tu hraje počítač a Italové se do noci baví u zářící obrazovky zpěvem karaoke...