Svatební rituály
V dávných předkřesťanských dobách svatební obřad v podobě, v jaké ho známe dnes, neexistoval. Pro ženu nastal přechod ze svobodného stavu do svazku s mužem většinou v momentě, kdy porodila první dítě.
Až později naši pohanští předkové vyšperkovali svatbu celou řadou přechodových rituálů, kdy se například nevěsta za hlasitého pláče loučila s rodiči, s nimiž bylo nutno zpřetrhat pouta, aby se mohla spojit se svým budoucím manželem.
Nebo když pak jela na voze (či na trakaři) na místo svatebního obřadu a nesměla se přitom dotknout nohou země, aby se jí nemohli zmocnit temní duchové. Ti na ni však číhali i v manželově domě, a to údajně pod prahem, proto ji muž musel přes práh přenést na rukou.
O sex ani tak nejde. Pět zásad šťastného vztahu podle partnerských poradců |
Většina těchhle zvyků zmizela společně s nástupem křesťanství a v posledních několika desetiletích, kdy u nás náboženství ustoupilo do pozadí, se svatba proměnila ve světský obřad, ve kterém však stále najdeme stopy dávných rituálů, jako třeba snubní prsten (symbol spojení srdcí, věrnosti a nekonečna).
Ten údajně při svatebním obřadu využívali už dávní Egypťané. Splétali ho z rákosu či konopí, které rostly kolem řeky Nil. Není ani náhoda, že ho navlékali ženě na prsteníček levé ruky. Věřili totiž, že tímhle prstem prochází vena amoris – žíla lásky, která je spojená přímo se srdcem.