Jsem ten typ studenta, kterým se říká věčný plánovač. Vždycky jsem byl, a myslel jsem si, že vždycky budu. Naštěstí jsem brzy zjistil, že mezi věčným plánovačem a věčným začátečníkem je rovnátko. Věčný plánovač = věčný začátečník. Z tohoto začarovaného kruhu mě vysvobodila až jazyková škola Brno.
Neřekl bych, že mi bylo líno se do učení opravdu pustit. Naopak, byl jsem až nadmíru motivovaný, neustále jsem hledal spousty tipů, učil se dělat si poznámky a kartičky, pracovat s myšlenkovými mapami, v papírnictví jsem utrácel nemalé částky za nejrůznější sešitky a kvanta zvýrazňovačů. Věděl jsem, co chci a myslel jsem si, že dělám ten správný první krok.
Jak jsem si však několikrát ověřil, motivace může být na začátku silná a přesvědčivá, bohužel je však extrémně těžké si tuto motivaci udržet. Můj sen naučit se dobře anglicky, aniž bych navštívil jazykové kurzy, se však vždycky rozplynul někam do ztracena.
Všichni to známe. Pokaždé se našlo něco důležitějšího, než bylo šprtání slovíček, gramatických časů a větných frází. Byl jsem v tom sám a neustále se obviňoval za svou slabou vůli.
K převzetí kontroly nad svým cílem mi dopomohlo jedno slunečné odpoledne, kdy jsem se (místo původně plánovaného učení angličtiny) procházel brněnským centrem a měl trošku černé svědomí nad svou vědomou prokrastinací. Už jsem byl téměř v lužáneckém parku, když mi nad hlavou proletěl žlutý pelikán.
Už delší dobu jsem věděl, že musím ve svém snažení něco změnit. Že věčným plánováním ze mě dobrý „spíkr“ nebude. A právě toto odpoledne jsem si uvědomil, že se sám musím rozhodnout, jestli chci skutečně něco změnit. A tak jsem se vydal po schodech nahoru.
V kanceláři u Pelicana jsem se setkal s milým přístupem a pochopením. Šlo vidět, že se stejnými „věčnými začátečníky“, jako jsem byl já, mají spoustu zkušeností. Byly mi představeny jazykové kurzy Brno, dostal jsem cenné rady a návrh, že se můžu přijít podívat do ukázkové hodiny. Do ukázkové hodiny pro mě stvořené – tedy angličtiny pro věčné začátečníky.
Hned další den jsem s vervou a pocitem, že pro sebe skutečně začínám dělat něco užitečného, vydal na Lidickou 9. Fakt, že se jazyková škola nacházela v centru Brna, téměř za rohem od mého bytu, byl pro mě velmi důležitý. Do jazykových kurzů jsem se totiž dosud nepouštěl taky z důvodu „časožroutství“. To, že při samostudiu při prokrastinaci ztratím mnohem více času, jsem si uvědomil až po zahájení kurzu. Ale abych nepředbíhal.
Poháněn nadšením jsem nezahálel a hned další den jsem navštívil kurz angličtiny Brno. Škola mi přišla kamarádská už na první pohled, ale přístup lektora mě dostal. Na hodině, na které jsem vlastně „neměl co dělat“ jsem byl ihned zapojen do výuky, a tato šedesátiminutová ukázková hodina mě obohatila víc, než moje veškeré předchozí snahy.
Když mi pak v kanceláři slečna nabídla dvě možnosti kurzu. Buď individuální, kde bych mohl hodiny zcela přizpůsobit svým časovým možnostem a intenzitu kurzu volit podle svých potřeb. Nebo skupinový kurz, kterého jsem byl právě svědkem, a zjistil jsem, že skupinová motivace je přesně to, co potřebuji a co mě bude posouvat dále.
Můj kurz angličtiny jsem zahájil hned další týden a moje pověst věčného plánovače a věčného začátečníka tak byla konečně porušena. Pořád pracuji s poznámkami, myšlenkovými mapami, sešitky, do kterých poctivě zvýrazňuji každý gramatický jev. Uvědomil jsem si ale, jak moc je pro mě důležité získávat zpětnou vazbu od lektora, která mě neustále motivuje posouvat se ve znalosti jazyka dále.
